Proč strašívalo v nedělišťském zámku

U Nedělišť stojí stará boží muka, ve vsi prosťoučký zámek s kaplí, kostel Nanebevstoupení Panny Marie a pěkná škola. Výstavné statky a útulné chalupy pamatují mnohé události, které přecházejí z pokolení na pokolení.

Dodnes se vypravuje, jak strašlivý mor zuřil jednou v kraji, lidé padali jako mouchy, tak, že vymřely celé rodiny i baráky, chalupy i celé statky zůstaly prázdné, často leželi v nich mrtví a neměl je kdo pohřbít, protože zemřel i hrobník.

Tak se jeden občan rozhodl, že na odvrácení moru postaví ve vsi boží muka. Dal peníze a muka byla postavena. Mor ochabl, až přestal. Lid v tom viděl znamení Boží a byl nadále velmi zbožný, stejně jako hrabata Dobřenští z Dobřenic, kterým Neděliště patřily.

Za nich hořívalo v kapli jasné věčné světlo. Jednou však liknavý zámecký správce dlouho nedolil olej do lampy, takže světlo zhaslo. Lidé na to upozorňovali, ale on toho nedbal, jen se na ně utrhl a šel si svojí cestou.

Když nepomohli živí, poslechl mrtvé.

Byl podzimní chladný čas a v kapli se již přes týden nesvítilo. Správce seděl po dobré večeři ve vytopeném pokoji a četl spokojeně zábavnou knihu, že se mu ani spát nechtělo, ač jindy při ní pravidelně podřimoval.

Jak udeřila jedenáctá, zhasla najednou v zámku všechna světla, na schodech z přízemí do poschodí se strhl podivný hukot podobný rozbouřenému větru, po chodbách to šumělo jako proud velké vody, který hrozí strhnout s sebou vše, co mu stojí v cestě. V chodbách zámku a zvláště ve správcově pokoji, něco tajemně šustilo, jako když ježek v noci slídí a chodí za nábytkem.

Správce vstal a rozsvítil, aby zjistil. co se děje, ale nic nenašel, přesto hukot a šumot trvaly až do svítání. V zámku nikdo nespal a správce byl rád, když se rudými záblesky na východě hlásilo svítání. Jenže totéž se opakovalo celý týden každý večer a každou noc s naprostou přesností. Zámečtí pobledlí, zmlklí a malátní, téměř nemocní hleděli denně se strachem vstříc soumraku, protože spánek dávno vyprchal z jejich lůžek. Úředníci byli odhodlaní se odstěhovat a služebnictvo chtělo vypovědět službu.

Tak se správce rozhodl učinit rázný konec řádění neznámého strašidla. Poručil kočímu, nebojácnému člověku, který by byl pro něj život dal, aby s drábem na chodbě v noci hlídali a vyzkoumali tak, co je příčinou nočního neklidu v zámku. Kočí se domníval, že se nějaký darebák převléká v noci za strašidlo a provádí po zámku noční rejdy, a tak si umínil, že ho pořádně vystraší, jak tehdy bývalo zvykem. Obul si bačkory, oblékl teplý kabát, ozbrojil se silným obuškem a usedl s drábem na zámecké schody, aby viděl co se bude dít.

Byla jasná, měsíčná noc, venku ani v zámku se nic nehnulo, měsíc zatopil krajinu stříbrným světlem, že by jehlu na zemi našel.

Jak odbila jedenáctá, zhasla opět v zámku světla, strhl se divný šumot, zámecké dveře se otevřely a do chodby vstoupil černě oděný muž s knihami v podpaží. Neslyšně jako pravý duch, kráčel po chodbě a bez jediného zvuku vstoupil na schody. Kočí s drábem vyskočili, aby chytli neznámého, ale ovanul je přímo hrobový chlad, že jim paže ztuhly a oni jako omráčení padli na zem. Černá postava vystoupila po schodech do prvního patra, bloudila beze slova temnými chodbami a stejnou cestou se vrátila do přízemí. Dveře se před ní opět samy otevřely a postava vyplula do čarokrásné podzimní noci. Šum a neklid v zámku však po ní zůstal.

Když se kočí s drábem z leknutí vzpamatovali, vyskočili a uháněli, jako když jim za patami hoří, do čeledníku, kde všem vyprávěli co viděli a zažili.

Shromáždění všeobecně usoudili, že černě oděný muž je jistě některý z pánů Dobřenských, který nemá v hrobě pokoje.

Druhý den ráno vyprávěl kočí s drábem správci, jak se vypravili na strašidlo, jak se po jedenácté hodině zámecké dveře samy otevřely, jak černě oděný pán s knihami pod paží prošel tiše chodbami zámku, jak vanul z něho mráz, jak kolem něho cosi šustilo a klapalo, jak chtěli tajemnou postavu chytit, ale jak je neznámá moc srazila k zemi a ruce jim ztuhly, jak se černá postava vrátila tou samou cestou do přízemí, kde se jí dveře opět samy otevřely a ona před zámkem zmizela stejně, jak se zjevila, a šumot a hukot trval až do svítání.

Správce stál bezradně před kočím, hleděl do neurčita a po zádech mu přecházel mráz.

Kočí tedy přednesl prosbu zámecké chasy, aby správce dolil olej do lampy v zámecké kapli, neboť všichni pevně věří, že mrtví v hrobkách nemají klidu a pokoje, protože se na ně zapomíná a protože se jim nesvítí, zhasíná světlo v celém zámku a tajemný šumot nedá nikomu spát. Je prý to pomsta mrtvých, proti které je každý bezmocný.

Správce vyhověl, dolil olej ve věčném světle a ještě tentýž den bylo v zámku ticho a klid jako dřív.